Když nastane změna - díl 7.

29. prosince 2012 v 20:47 | LaNatsuki ^^ |  Když nastane změna
TAK! Hecla jsem se, a máte tu celkem dlouhý sedmý díl.
Doufám, že si ho vychutnáte. :)

I když... V ději jsme se moc neposunuli.



Z NARUTOVA POHLEDU

Eh…?
Kde to jsem?
Kdo jsem?
Byl jsem zmatený. Probudil jsem se v nemocničním pokoji napojený na všemožné přístroje, co jsem pár minutách mžourání zjistil.
Jedna čárka na přístroji se rychle rozkmitala a za chvíli přiběhla mile vypadající sestřička s dokrotem.
"Chlapče, už jsi vzhůru? To je dobře," řekl doktor a usmál se na mě.
Nic jsem nechápal, takže jsem na něj jen vyjeveně civěl.
"Oh, promiň. Musíš být strašně zmatený, viď?" Rozesmál se, "jmenuju se Kakashi Hatake, jsem tvůj lékař, a tohle je Anko, sestřička." Poukázal na sestřičku, ta se jenom usmála.
Pomalu jsem pokýval hlavou, na znamení, že je chápu.
"D-dobře.. A… Co dělám tady? Kde je máma a táta?" zeptal jsem se a začal koukat po pokoji. Nikdo tu nebyl kromě mě, doktora a sestry. Začal jsem se bát.
"Naruto, uklidni se," řekl a přišel ke mně blíž.
"N-nechci! Kde je máma s tátou?!" začínal jsem být mírně hysterický.
Doktor si povzdechl a chytil mi ruku. C-co? Zeptal jsem se v duchu. Co to má sakra být?!
"Naruto, je mi to líto, ale tvoji rodiče zemřeli. Byla to autonehoda. Narazili jste do stromu, a jelikož jsi byl na zadní sedačce, vyvázl jsi jen s drobnými škrábanci, otřesem mozku a… Jak vidím, tak ztrátou paměti," konstatoval.
Pohladil mě po vlasech a začal mi něco říkat. Absolutně jsem ho neposlouchal.

Máma?

Táta?

Strom?

AUTONEHODA?!

Pomalu jsem si začal dávat ruce na hlavu. Až teď jsem si uvědomil, že mě strašně bolí. Spustily se mi slzy z očí.
"Co to tu sakra vykládáte?!" začal jsem křičet, "Jaká autonehoda, sakra?! CHCI DOMŮ!" myslím, že teď už jsem trochu ječel.
"Uklidni se, Naruto!" řekl mi doktor, "tady jsi v nemocnici! Nemůžeš tady jen tak vyřvávat!"
"To mi je úplně jedno. Já chci pryč!"
Opakoval jsem pořád jedno a to samé. Ale já… byl strašně zmatený… Nic jsem nechápal.
Po nějaké době jsem zjistil, že je pondělí.
Byl jsem na dně. Neměl jsem nic. Ani svoji zatracenou paměť!

V nemocnici jsem strávil celý týden, protože jsem měl otřes mozku a doktoři mě nechtěli pustit. Nakonec jsem se v neděli konečně mohl dostat domů. Teda… Tam, kde je údajně můj domov.
Psychiatři mi řekli, co se všechno stalo, jak se jmenuju, kolik mi je let a kde bydlím.

Strašně jsem se těšil, až vypadnu.
Teď stojím v mém domě a celý si ho prohlížím. Je to divný pocit.
Vědět, že jste tu strávili celý svůj život, ale nepamatovat si to.
Nakonec jsem ze sebe jenom strhal oblečení, šel najít svůj pokoj a jít spát.

V pondělí jsem nějak našel školu a zašel za ředitelkou.

"Dobrý den," s tichým 'dále' jsem vešel a uviděl velmi obdařenou (?) blonďatou paní.
"Ah, Naruto, to jsi ty," usmála se.
"Co potřebuješ?"
Podrbal jsem se na zátylku a řekl: "no, přišel jsem se zeptat, do které třídy chodím, abych nešel do špatné," zasmála se, "a taky pro rozvrh, jestli by jste mi ho prosím věnovala. Nemůžu ho nikde najít…"
"Naruto?" podivila se, "proč po mě prosím tě chceš, abych ti řekla, do jaké třídy chodíš?"
"To jsi ztratil paměť nebo ze sebe děláš pitomce?" zeptala se mě s povytaženým obočím.
"No, vlastně máte pravdu. Mám ztrátu paměti. Teda… Doktoři to říkají."
Ředitelka se na mě vyjeveně podívala.
"To myslíš vážně?" Ne, dělám tady srandu z toho, že mám ztrátu paměti!
"Ano. Byl jsem teď týden v nemocnici a neměl jsem u sebe telefon, takže jsem nemohl zavolat, nebo tak," řekl jsem.
"Panebože! Co jsi dělal?!" zhrozila se.
"Já nic, ale silnice. Měli jsme autonehodu," řekl jsem pravdu, co bych to tajil?
"Naruto! A co rodič-" zarazila se. Asi jí to došlo.
"Panebože, Naruto!" rychle vstala ze židle, "je mi to líto…" zašeptala a objala mě.
Rozbrečel jsem se. Bylo toho na mě moc, i když jsem dnes probrečel celou noc a noci v nemocnici.
Chvíli jsme tam tak stáli, než jsem se od ní pomalu odtáhl.
"Děkuju, paní ředitelko," poděkoval jsem a chystal se odejít.
"Naruto! Počkej," otočil jsem se, "říkej mi Tsunade. Byla jsem koneckonců sestřenice Minata, takže jsi moje rodina."
Zarazil jsem se. Tahle… paní? A tátova sestřenice? Uh.
"D-dobře. Tak já tedy půjdu, ať stihnu hodinu," řekl jsem a odešel.

Po dlouhých minutách jsem konečně našel svoji údajnou třídu. Otevřel jsem dveře a chtěl se zeptat, kde sedím, ale učitel už byl ve třídě.
"Oh! Promiňte, pane učiteli, ale byl jsem u paní ředitelky, zeptat se, kde mám třídu," rychle jsem se omluvil a slyšel, jak se všichni rozesmáli.
"Naruto, prosím tě, proč potřebuješ vědět, kde máš třídu? Jsi snad dnešní?" zeptal se nějaký kluk s červenými trojúhelníčky na tvářích.
Otočil jsem se na něj a řekl: "no, abych byl přesný, tak týdenní."
Všichni se zarazili.
"Jak to myslíš, Naruto?" zeptal se učitel.
"Tak, jak to říkám. Byl jsem týden v nemocnici, jelikož jsme měli autonehodu. Přišel jsem o paměť, a probudil se před týdnem, takže jsem týdenní," odpověděl jsem a šel si sednout na prázdnou židli, kde jsem tušil svoje místo.
"Panebože," proč mají všichni stejnou reakci, sakra?! "a co rodiče? Jsou v pořádku? A co ty, jinak všechno dobré?" zeptal se mě učitel se starostí v hlase.

"Jsem v pohodě," řekl jsem jen.

Učitel na mě jen vyjeveně koukal. Asi jako celá třída.
Po chvíli si odkašlal a začal vykládat látku, kterou jsem přerušil. Takhle to šlo po celý zbytek hodiny.
O přestávce se ke mně všichni nahrnuli a začali mlít jeden přes druhého.
"Dost!" vykřikl jsem. Všichni se zarazili.
"Nepamatuju si vás, takže ani nevím, kdo jste. Můžete se mi prosím, nejdříve představit?"
Tipuju, že to asi všichni pochopili, jelikož mi jeden po druhým začali podávat ruce a říkat svoje jména.
Asi po pěti minutách do třídy přišel celkem vysoký, černovlasý kluk tak v mém věku.
Nevšiml jsem si ho, jelikož byl okolo mě opravdu hustý houf spolužáků, takže když mě oslovil a pousmál se na mě, celkem jsem se lekl. Další kamarád, nejlepší kamarád, spoluhráč nebo něco podobného?
S vytaženým obočím jsem se na něj otočil a zeptal se: "my se známe?"


Vypadal dost překvapeně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Mitsuko Aki Mitsuko | E-mail | Web | 30. prosince 2012 v 2:22 | Reagovat

Přečetla jsem si to už asi před dvěma hodinama, ale konečně mám čas na komentář.
Natsu, Natsu, cos to provedla Narutíkovi? Pojď, Naru, zabijeme ji společně xD. Jak může zapomenout svou osudovou, životní, naprosto neopakovatelnou lásku svého života? Okamžitě si koukej vzpomenout, Uzumaki! I když, žádný strach, zabouchl se do Uchihy už jednou, však Sasuke ho přesvědčí zas ;P *vzpomněla si na obrázek, kde si Sasuke rozepíná opasek se slovy "Naruto, I'll show you a true power of Uchihas" xD*
Jsem ráda, že píšeš tak často, protože mám co číst po dlouhé době *zvedá knihu, co jí leží na stole a zahazuje ji kamsi do kouta*, jak tak koukám, už jsi u 7.dílu .. za chvíli budeš mít víc dílů než já u Seš jen můj :D.

2 Natsu~chan Natsu~chan | E-mail | Web | 30. prosince 2012 v 10:16 | Reagovat

[1]: Já jsem to fakt nechtěla. *brečí a schovává se do skříně* Ale četla jsem jednu povídku (už ani nevím kterou -_-") a napadlo mě to, tak jsem chtěla něco napsat, a už je tu SEDUM! dílů, tak jsem ráda, jelikož je za chvíli škola, a já nevím, jak to bude s časem :).

*Uh, kdyby tohle řekl mě, tak bych se složila :D*
A k tomu Seš jen můj... Ty máš ty díly strašně dlouhý a já krátký, takže není divu, že už budu mít víc dílů jak ty. Ale mně to dlouhý psaní nějak nejde. A u tohohle jsem se zvlášť snažila, a koukej co? Stejně je to strašně krátký :-?.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama